300: Digitální od hlavy k patě
Třístovka bude pro mnohé diváky opravdovou revolucí v přístupu k filmovému médiu. Ano, měli jsme tu Rodriguezovo Sin City, které díky hvězdnému obsazení nadělalo podobný rozruch, ale nakonec ho tržby odsoudily spíš do oblasti filmu pro zasvěcené fanoušky. Další adaptace Millerova comicsu však díky svému komerčnímu úspěchu rozhoupala hollywoodskou bárku o poznání víc. Může být digitální kinematografie tou pověstnou spásou úpadkového stavu současné Továrny na sny? Již dnes je jisté, že se producenti tohoto stébla chytnou. Jak si ukážeme v dnešním mírně technickém článku, není to přelom v pravém slova smyslu, spíš definitivní doťuknutí virtuální kulečníkové koule do té správné díry.
Digitální trendy na nás číhají dlouhá léta, doposud se však v komerční sféře omezily jen na blbnutí ve vedlejší roli. Nekonečné zástupy mimozemšťanů ve sci-fi filmech, statisíce digitálních vojáků v Pánovi prstenů nebo virtuální Spidey poletující nad New Yorkem. Právě díky comicsům nabrala výroba virtuálních postav nečekané obrátky. Vedle Spawna, Hulka nebo Pavoučího muže se pak začaly objevovat i další „živé“ shluky pixelů – Glum nebo King Kong – a na běžné herce se začalo nahazovat čím dál tím víc polygonů (Davey Jones z druhých Pirátů z Karibiku). Tyhle triky vyhrávají Oscary, ale v jejich stínu se krčí něco mnohem důležitějšího. Technologie, která vám umožní natočit hollywoodský trhák u vás ve sklepě.
Ještě před pár lety byste mne mohli nazvat snílkem, ale dnes je jasné, že technologie domácího videa dosáhla úrovně, na které hollywoodské filmaře a amatérské pokustóny odděluje pouhý talent a finanční nouze. Snyderova Třístovka byla natáčena na digitální kamerové systémy za neuvěřitelné peníze a i ten nejmenší šutrák na place měl na sobě cenovku odpovídající zánovnímu Chevroletu, ale samotný princip a metodika vás nestojí vůbec nic. Know-how je tu od chvíle, kdy génius jménem Arthur Widmer vymyslel klíčování. Bylo to v roce 1958 a tehdy šlo o jednoduchou fintu, kterou brzy ocenily televizní stanice na celém světě. Stačilo dát za moderátora modré pozadí (speciální odstín, který se běžně nevyskytuje v oděvním průmyslu, takže není riziko, že by herec „prosvítal) a vysvětlit videoprocesoru, že má modrou barvu "vyklíčovat“ a nahradit jí signálem z jiného zdroje. A kouzlo bylo na světě… tam kde bylo původně pozadí mohl běžet jiný obraz. Konec „poskakování“, kterým proslula zadní projekce, začátek nové éry.
O padesát let později se na tomhle principu příliš nezměnilo a zvládne ho jakýkoliv amatér s obarveným prostěradlem. S nástupem HD kamer (1080i přístroj seženete za pakatel) se pak klíčování proměnilo v úkon srovnatelný ve své jednoduchosti s opékáním buřtů. Výsledky jsou při tom velmi efektní a např. na fanfilmech z prostředí Star Wars je vidět, že když se chce, tak to jde.
Čas jsou peníze
Třístovka je samozřejmě trochu komplexnější, ostatně pracovalo na ní třicet trikových týmů, rozprostřených po třech kontinentech, v časovém rozmezí dvou let. Pokud však nahlédneme do zákulisí, uslyšíme čísla, ze kterých každému producentovi běhá mráz po těle. Posuďte sami: Natáčení probíhalo pouhých šedesát dní, z toho jeden jediný den v exteriérech (příjezd perského kurýra do Sparty… koním se nechtělo do ateliéru), zbytek se „odehrál“ v jednom kanadském hangáru, který byl kompletně polepen modrým plátnem (použilo se modré, protože odráží světlo jiným způsobem než zelené – výsledný záběr není přesvícený a má větší hloubku) a vybaven JEDNÍM kusem šutru, jakousi speciální, podivně tvarovanou skulpturou, jež posloužila z různých úhlů pro většinu exteriérových scén, což zní naprosto šíleně a hlavně dokonale úsporně. Kus bezbarvého cementu za pár tisíc dolarů byl vyhrál nad pronájmem nejdražší newyorské ulice v očích jakéhokoliv producenta. Zack Snyder ale věděl, že může Warnerům udělat ještě větší radost.
Přechod k digitální filmařině totiž neznamená jen nový „entry-level“ pro určité žánry (historický velkofilm už nemusí nutně začínat na rozpočtu 100 milionů dolarů, dá se to teď srazit i na půlku), ale také otevírá vrátka menší trikovým firmám. WETA a ILM se teď asi zapotí, ale ruku na srdce, oni o svou práci nepřijdou. Dál si mohou výrábět kompletně virtuální příšerky a inkasovat sošky i miliony. Na trhu se však uchytí spousta menších firmiček, specializujících se na postprodukci a specifické postupy. Pokud jste si v mládí hráli s 3D Maxem a umíte dělat „fáááákt pěkný dešťový kapky“, možná se nakonec někde uchytíte.
Celý článek naleznete na moviezone
*/ -->