Clive Owen
Clive Owen
by Palmer Martyn
Čtyřicetiletý britský herec popisuje, jak se mu žilo v Rodriguezově Sin City
Jak byste popsal město, kde se Sin City odehrává?
Je to asi nejzvláštnější a nejšílenější místo na světě. Nevím, kam na to Frank Miller chodí, ale sám bych se tam nedožil večera… (smích)
Co si myslíte o své postavě?
Dwight je něco jako pokroucená verze klasické noirové postavy. A to je podle mě také kořen celého Sin City – Frank prostě vezme tu tradiční noirovou šablonu a zohýbá ji k nepoznání. Dwight má ze všech postav filmu nejblíž k hrdinovi, protože žádní skuteční hrdinové v Sin City nejsou. On se jen snaží zachovat tak, jak považuje za správné.
Vůbec nic (smích). Robert Rodriguez chtěl být co nejvěrnější předloze, a tak jsme měli všechno jasně nalinkované. Jednou z výhod bylo, že odpadly debaty ve stylu „Podle mě by moje postava v téhle scéně měla…“ Prostě jste přišli na plac a začali natáčet, protože bylo pevně dané, že teď se točí tohle políčko z komiksu, v téhle bublině je napsaná replika, kterou bude říkat, na sobě má tenhle plášť a tyhle boty. Museli jsme se zkrátka vejít do určitých mantinelů, což bylo velice užitečné.
Frank Miller s vámi byl po celou dobu natáčení. Využívali jste ho jako takovou chodící encyklopedii?
Bez jeho přítomnosti by ten film podle mě vůbec nešlo udělat, protože on ten neuvěřitelný svět stvořil a zná postavy jako svoje boty. Umí vám vysvětlit, jak kterou z nich pojal, kdy se změnila, jaká je její minulost. Navíc pokud nám úplně nevyhovoval dialog, Frank ho upravoval, dokud nedostal správnou dynamiku. Většina replik ve filmu je ale doslova vzatá z komiksu. Když je čtete v těch bublinách, trochu vás to svádí podcenit jejich kvalitu, ale když je pak říkáte nahlas, zjistíte, jak jsou originální, hluboké, a přitom v sobě mají úžasný rytmus, padnou do pusy jako ulité.
Sin City se hodně liší od filmu Na dotek, za který jste byl nominován na Oscara.
No zdali! (smích) Vždy jsem usiloval o co nejrozdílnější a nejzajímavější role, a větší protiklady než tyhle dva filmy byste těžko pohledali. Na oba jsem přitom stejně pyšný, o moc lepší už to být nemůže. Zřídka se stává, že na něčem děláte, a když to pak vidíte v kině, jste z toho celí pryč. Sin City mě ale úplně dostalo, vůbec jsem netušil, jak skvělé to bude. Vážně si myslím, že jde o nejvíc průkopnický a nejvýjimečnější film, v jakém jsem měl možnost hrát.
Nehrozí ale u takových filmů, že forma převáží nad obsahem?
Nevím jak jinde, ale v Sin City všechny digitální triky slouží příběhu. Díky tomu vznikl neuvěřitelný, bizarní, spletitý, ale báječně fungující svět, do kterého jsem se úplně propadl. Ne, že bych se obdivoval těm technickým vymoženostem, spíš tomu, jak se všechny ty prvky spojily v harmonický celek, v jeden veliký, nadupaný akční příběh.
Takže se nebojíte, že technologie sníží úlohu herců při natáčení?
Rozhodně ne. Sin City podle mě právě naopak dokazuje, že bez ohledu na počítačové triky zůstávají srdcem filmu herci. Film může být technicky dokonalý, ale úspěšný bude proto, že je plný skvělých postav.
Ani práce před zeleným pozadím vám nedělala problémy?
Prvních pár dní je to zvláštní pocit, ale pak si zvyknete. U normálních filmů využíváte prostředí, přijdete na plac nebo do exteriéru, a to okolí se stane součástí vaší práce. Když jste ale před zeleným pozadím, trčíte v zemi nikoho, protože kolem sebe nemáte vůbec nic. Pak se v tom ale zdokonalíte a už jde jen o váš výkon, nic jiného nevnímáte. A na to se taky Robert soustředí, protože ho nic nerozptyluje. Nemusí se starat o počasí, o nasvícení scény, věnuje se jenom hercům, a to je super.
*/ -->