Frank Miller a jeho drs?áci
Comicsový génius, který ať sáhne na cokoliv, stejně je výsledkem nezapomenutelné umělecké dílo. Ať už je to Návrat Temného rytíře, Hard Boiled, nebo Sin City… Že jste o něm nikdy neslyšeli? Ale jděte…
Frank Miller patří mezi comicsové autory, které poznáte de facto z prvního obrázku, a to i přesto, že se jeho kreslířský styl díl od díla výrazně liší (snad až na typicky „millerovské“ hranaté kontury mužských postav). Jeho dílo dýchá atmosférou staré školy, na které Miller vyrostl a s jejíž pomocí k smrti rád boří zavedené comicsové kánony.
Když se Millera zeptáte na výtvarné vlivy, vyjmenuje vám skoro všechny druhy umění (od malířství přes literaturu až po film) a otřepe se, že podobné otázky nemá rád. Jeho díla totiž nejsou jen comicsové příběhy v duchu poněkud naivních superhrdinských vyprávění o hrdinech v kamaších, ale spíše syntézy více uměleckých přístupů a pohledů, které často původní podobu zcela přehluší. Frank Miller je svébytná autorská osobnost, která za sebou nemá žádnou malířskou školu, ale musela si všechno vydřít…
Tradice bez sentimentu
Byl to právě Miller, kdo ve svých začátcích – ještě jako neznámá nula, která přišla škemrat do comicsových nakladatelství o práci kreslíře nebo scenáristy – překopával zavedené standardy. Když v Marvelu dostal po několika sešitech Spider-Mana k dispozici výtvarnou stránku umělecky zmírajícího Daredevila, nepokračoval v nastavené linii, jak se na začátečníka sluší, ale kompletně překopal svět atleticky zdatného slepce do mnohem temnější podoby.
Skutečně millerovským se ale Daredevil stal ve chvíli, kdy si mladý Frank vydupal i scenáristickou pozici a naplnil své obrazy bezútěšnými příběhy z drsné školy, po které tak toužil. Nakladatelství mu ale jeho kresby odmítlo s tím, že se spíše než chlapíky v dlouhých kabátech musí naučit kreslit mohutné svaly. Miller se chopil umělecké svobody hned v prvním plně autorském čísle, kde nechal Daredevila čelit zbrusu nové záporné hrdince – Elektře.
A co víc? Když si čtenáři Millerem oživeného Daredevila zamilovali a psychotickou Elektru jakbysmet, prostě ji Miller zabil… bum. Nemá potřebu sentimentalizovat nad vlastními i cizími postavami. Má rád tradice jen do té míry, že je ochoten je od základů překopat, aniž by jim sebral jejich „duši“. Ale dost metafyziky, té v Millerových příbězích moc nenajdete.
Temný rytíř bez budoucnosti
Daredevil s mrtvou Elektrou (o níž bude řeč ještě za chvíli) ale byl jen začátek Millerova tahu na bránu, kterým se rozhodl rozkopat všechna dosavadní comicsová pravidla a z věčně mladých superhrdinů udělat stárnoucí psychopaty. Přesně s tím přišel za šéfy DC Comics v polovině osmdesátých let, kdy už ho začínalo štvát, že mu bude třicet, a tím pádem bude starší než jeho nejoblíbenější comicsový superhrdina – už několik desítek let devětadvacetiletý Batman.
„Chci Batmana… Udělám z něj šíleného a sebedestruktivního starce, který už nemá co ztratit a nikdo ho nebere vážně, vlastně ho zabiju, ale bude to pecka.“ – Nějak tak mohl vypadat rozhovor Franka Millera s nakladatelství DC Comics a čert ví, jak mu na to tehdy mohli kývnout. Návrat Temného rytíře se ale okamžitě zařadil mezi nejpřelomovější comicsy historie a společně s Mooreovými Watchmeny určil cestu, kterou se měl comics v následujících letech ubírat.
Složitý a mnohovrstevnatý příběh s propracovanými hrdiny vypráví de facto celý v malých obrázcích se spoustou detailů a televizních vstupů, zestárlý Bruce Wayne vypadá na umření už na prvních stránkách a celý svět je prostoupen plíživou temnotou a naprostou absencí čehokoliv pozitivního. Lidé umírají, největší Batmanovi protivníci jsou propuštění z vězení, policistu Gordonovi už také moc sil nezbývá a Superman se upsal do služeb byrokratického systému.
Návrat Temného rytíře není jednoduché číst, musíte se zorientovat v řadě prostředí, postav i událostí… a k tomu všemu dávat neustále pozor, protože stačí chvilka roztěkanosti, abyste se v Millerově mistrovském díle ztratili. Batman už po Návratu Temného rytíře nikdy nebyl jako dřív a ztratil punc barvotiskových, naivních dobrodružství, které Millerovi tak lezly krkem (a prostupovaly například legendárním televizním seriálem s Adamem Westem). Stal se tragickým a skutečně temným hrdinou, kterého známe z devadesátých let a prvních dvou filmových adaptací (a z té poslední).
A jako by se Miller rozhodl vytvořit zcela novou „netopýří“ mytologii, vydal v průběhu příštích let ještě „Batman: Year One“ (ze kterého vychází i Nolanův Batman začíná), kde si Bruce Wayne poprvé nasadí masku s dlouhýma ušima, a na začátku nového tisíciletí přihodil k Návratu Temného rytíře ještě pokračování v podobě Dark Knight Strikes Back. Batman patří mezi nejpodmanivější comicsové figury vůbec hlavně díky Millerovi, kterého ale naopak zřejmě zaujal svou civilností. Na rozdíl od Daredevila nebo Spider-Mana totiž nevládne žádnými nadpřirozenými schopnostmi… a to se Millerovi líbí.
Miller bez superhrdinů
Miller totiž vlastně nikdy nechtěl pracovat se světem superhrdinů. Tomu se jen nemohl vyhnout, pokud se chtěl v branži nějak uchytit. Mnohem raději píše a kreslí příběhy, které mají punc skutečného světa a skutečného lidství, kde se lidé můžou spolehnout akorát sami na sebe a nikdo jim v tom nepomůže. Proto se tak zamiloval do své psychotické vražedkyně Elektry, které věnoval dva její vlastní prequel-comicbooky (v Daredevilovi ji zabil, takže se musel vrátit do minulosti), z nichž na prvním (Elektra Assassin) spolupracoval s comicsovým ilustrátorem Billem Sienkiewiczem) a druhý (Elektra Lives Again) už si vzal pod palec sám (tj. napsal si ho i nakreslil).
Vyzkoušel si ale i válečný žánr (Give Me Liberty), cyberpunk (Ronin) nebo destruktivní science fiction o chlapíkovi, který na cestě domů z práce zničí celé město a povraždí hodně jeho obyvatel – Hard Boiled. U posledně jmenovaného se spojil s comicsovým kreslířem Geoffem Darrowem, který má nejen nadlidskou fantazii a jeho vize jsou možná ještě působivější než ty Gigerovy (Darrow se podílel jako výtvarník na trilogii Matrix), ale především patří mezi psychotické makrodetailisty (vlastně si neuvědomuji nikoho jiného), u nichž si na plechovce, která mezi tisíci jinými věcmi opouští vybuchující budovu, dokážete pod lupou přečíst značku i doporučené datum spotřeby.
Sin City – Město bez lítosti
K milované drsné detektivní škole, kterou hodlal zapracovat do comicsového světa už na počátku své kariéry, se nakonec Miller stejně dostal. Podruhé výrazně zasáhnul do dějin comicsu a vytvořil nezaměnitelný vesmír, který mu už nikdo nikdy nedokáže vzít, protože je tak neskutečně „millerovský“, že by se ho jen blázen snažil napodobovat, aniž by si tím neřezal větev sám pod sebou. Sin City…
Na ulice Sin City věčně prší a dne se dočkáte jen velmi výjimečně, obývají jej drogoví dealeři, psychopati, děvky, zabijáci, zloději a vyvrhelové. S poctivostí byste tu nejen nikam nedošli, ale zřejmě byste nikdy nebyli takoví blázni, abyste se o to vůbec pokoušeli. Ale při tom všem má pro Millera každý lidský život, kterému je ochoten věnovat svou pozornost, nějakou cenu. Nějaký důvod, proč dělá to, co dělá…
Millerův svět „města bez lítosti“ je ale nejen plný fascinujících postav a jejich drsných osudů, ale především skvěle vypadá. Nenajdete v něm jiné barvy než černou a bílou (až na výjimky, chatakterizující konkrétní postavy nebo v posledním díle i psychické stavy), a to bez jakýchkoli odstínů šedé, jaké znáte z černobílých filmů. Je evidentní, že Miller čerpal vizuální nápady z filmů noir, ale ve skutečnosti neexistuje film noir, který by se jeho fascinujícímu světu dokonalé strnulosti (postavy se staví do dokonalých póz, které by ale ztratily svou sílu vy chvíli, kdyby je někdo rozpohyboval) jen vzdáleně podobal (možná některé práce kameramana Johna Altona).
I proto je dost problematické filmové zpracování, které v současné době míří do našich kin. To sice rozhýbalo Millerovy obrázky, ale nedokázalo rozhýbat život uvnitř nich. Statický a mrtvý film bez tempa, rytmu a skutečných postav postrádá nejen sílu své předlohy, ale i jakýkoliv argument, proč vlastně vznikl, protože nic nového do Millerova vesmíru nepřinesl. Herci jsou celý film nuceni jít proti všemu, co celý život dělali (oni nehrají, jen jsou nastavováni do poloh na obrázcích a deklamují nekonečné monology mimo obraz) a všechno, co je na filmu dobré, už obsahovala v mnohem lepší podobě Millerova comicsová podoba.
Frank Miller se však do svého noirového vesmíru bezhlavě zamiloval, film jeho růst určitě nezastaví a sám autor přiznává, že ať dělá cokoliv, stejně se těší, až zase začne pracovat na Sin City. A víte co, Franku? My taky…
Autor a zdroj: Radomír Kokeš
*/ -->