Recenze: Sin City - město hříchu (filmweb)
Jeden z nejočekávanějších (a nejodkládanějších) filmů léta konečně přichází do našich kin. Příběh plný akce, hrdinských antihrdinů, krásných žen a krvavých bitek vrhá svůj temný stín na naše kinosály.
Sin City – město hříchu (Sin City) Režie: Robert Rodriguez, Frank Miller, Quentin Tarantino Scénář: Robert Rodriguez, Frank Miller Kamera: Robert Rodriguez Hudba: Robert Rodriguez, Greame Revell, John Debney Hrají: Mickey Rourke, Bruce Willise, Clive Owen, Rosario Dawson, Elijah Wood, Rutger Hauer, Benicio Del Toro, Michael Madsen Délka filmu: 126 minut Země původu: USA Česká premiéra: 21. července 2005 Český distributor: SPI International
Pokud se podíváme na samotný děj, hned před titulky nás uvítá krátká, leč pekelně sugestivní povídka Zákazník má vždy pravdu. Josh Hartnett zde k mému překvapení perfektně vystřihl comicsovou předlohu a ukazuje, že hrát opravdu umí a není jen tvářičkou pro dívky. Po titulcích se na scénu dostává Bruce Willis, který ztvárnil Hartigana, poctivého poldu staré školy, který, ač míří mílovými kroky do důchodu, hodlá odejít se vší parádou a zbavit svět jednoho slizkého pedofila spolu se záchranou jedné malé holky. Pak přijde střih… a jsme u Marva (Mickey Rourke), který si užívá nejlepší sex svého života. A nejen sex, Marv se zamiloval – do antické bohyně Goldie. Proto, když ji ráno najde vedle sebe mrtvou, s krkem v nepřirozeném úhlu, oblékne svůj plášť značky Bernini a jde po stopě vrahů své spasitelky. Jako buldozer si pak probourává cestu nástrahami města a náramně se baví. Pohled na likvidaci jednotky speciálního nasazení pouhou sekerkou patří mezi nezapomenutelné zážitky. Až dojde Marv na konec a ať dopadne jakkoliv, představí se persona mnohem odlišnější. V povídce Velká tučná zabijačka hned na začátku Dwight McCarthy (Clive Owen) ukazuje, že s dívkami problém nemá. Právě se obléká po jistě příjemně strávené noci, když se do bytu jeho holky Shellie začne dobývat její poněkud neurvalý ex-přítel, Jack Rafferty (Benicio Del Toro). Poté co mu Dwight ukáže, jak si lze také omýt obličej, se Jack rozhodne vydat do jiné části města… a Dwight tuší potíže – ale ani zdaleka netuší jak velké… A závěr? Nevěříte přece, že to pitbull Hartigan vzdá tak brzo, že ne? Vrací se, aby vyřídil osm let staré účty, protože se odnikud vynořil Ten žlutej parchant a Hartigana nemá příliš v lásce.
Ale jak jsem dosud chválil, je čas na mínusy. Sice drobné, ale stále mínusy. Prvním problémem je fakt, že pokud divák není fanouškem comicsu, může mít určité problémy s přijetím stylu tohoto světa. Bílá krev na černém kabátě, auta skákající jak zběsilé hračky v rukou rozmazleného fracka a po zásahu jimi se lidé (no, lidé… Marv) zvednou a jdou dál jakoby je nic nenabralo. Tohle už je prostě na vaší toleranci ke comicsu. Občas je vyčítána nedostatečná dynamika celého filmu, s čímž nemohu souhlasit. Je pravda, že při tak detailní kopii comicsu vzniknou logicky místa, která na plátně mírně drhnou – ale to je prostě cena za ztvárnění jednoho snu a uměleckého záměru. Jindy si zas fanoušci stěžují, že film má jinou dynamiku než comics. Ano, má, jelikož četba je skoro tak osobní a individuální záležitost jako sex a někteří z nás si prostě Hartiganův boj se srdcem promítnou na dlouhé okamžiky a jiní zas na několik sekund, než se tento rytíř pohne dál i s tím kanónem, který sotva uzvedne. Další výtky se obecně týkají hudby, která je pro někoho nevýrazná. Přiznávám, že mě sedla „tak akorát“, nicméně při poslechu samostatného soundtracku bych asi usnul. Podle mne hudba ve filmu funguje, ale jedná se opět o osobní vkus každého člověka a někomu určitě vyhovovat nebude. Já bych směřoval dvě osobní výtky – absenci scén s Marvovou matkou, které by dodaly tomuto bijci více lidský rozměr. Je škoda přijít o pohled na horu svalů, jak se potichu plíží domem, jen aby nevzbudila svou starou maminku a když se tak stane, vypráví jí o tom jak má konečně děvče… A druhá výtka míří k Jessice Albě, jež hraje Nancy Calahannovou (ne tu jedenátctiletou, už trochu starší) – bože, to je tak toporné herectví… Nancy by měla mít šťávu a ne s neměnným úsměvem odříkávat předem napsané věty. I proto dlužím omluvu Devon Aoki, které jsem nedůvěřoval, ale Miho zahrála věrně.
*/ -->