Robert Rodriguez - Životopis
Robert Rodriguez vyrůstal v rodině deseti dětí (odtud zřejmě jeho vyhlášená šetrnost), o příběhy, herce či štáb tedy rozhodně nebyla nouze. Sourozenci nejen že se podíleli na jeho raných kraťasech, ale do jisté míry dále participují na jeho hollywoodských filmech. Jen tak namátkou – do maličkých roliček, jako zákaznice v baru v Desperadovi, mrtvá „děvka" v posteli ve Čtyřech pokojích či tetovaná dívka ve Fakultě, neobsadil Rodriguez nikoho jiného než své tři mladší sestry. Ve škole se rád ukrýval v zadních lavicích, aby se mohl v hodinách nerušené věnovat zakreslování pohybujících se akčních postaviček na jednotlivé stránky svých sešitů tak, aby je mohl posléze rozpohybovat. Se svými obrázky udělal na spolužáky pokaždé ohromný dojem, v čemž postupně nacházel zalíbení. K natáčení vlastních filmů ho navedl teprve Carpenterův akční nízkorozpočťák Útěk z New Yorku, jenž tehdy třináctiletému Rodriguezovi naznačil směr jeho kariéry – jasně mu ukázal, že natočit film lze i za malé peníze. Rodrigueze si již můžeme přiřadit ke generaci filmařů, jimž vývoj techniky dopřál snadnější tvůrčí rozlet než jejich předchůdcům. Doba nadělila novou, mnohem lacinější, rychlejší a pohodlnější možnost, jak pořizovat pohyblivé obrázky. Jakmile se v Rodriguezově domácnosti objevila jedna z prvních videokamer, na otcovu starou filmovou „super osmičku", na níž se nevalně snažil ošťouchat si rohy, si rázem nechal zajít chuť. S videokamerou si mohl dovolit natáčet na každém kroku. Od svých třinácti až do třiadvaceti let tak vyplodil takřka čtyřicet kratičkých akčních komedií se svými malými sourozenci v hlavních rolích. Některé z nich nezískaly pouze obdiv jeho spolužáků, nýbrž i řadu ocenění na festivalech amatérských videofilmů. Za zmínku stojí především Rodriguezův poslední krátký snímek a první pokus s „šestnáctkou" – osmiminutový černobílý Bedhead (krátce ho můžete zahlédnout ve Čtyřech pokojích, celý je k dispozici na DVD El Mariachiho a Desperada). Po Bedheadu si Rodriguez umínil, že je čas sebrat odvahu a troufnout si na celovečerní metráž. Základní kapitál pro tuto příležitost schrastil tak, že na sobě v místním výzkumném středisku po dobu jednoho měsíce nechal testovat léky na snížení cholesterolu v krvi. Stačily pouhé dva týdny, nastřádaných sedm tisíc dolarů a naprosto neadekvátní filmová výbava, aby opět s jednočlenným štábem a neprofesionálními herci přivedl na svět akčního El Mariachiho. Naplánoval si, že ho za pár halířů nasnímá na „šestnáctku", aby tak nabyl své první zkušenosti s celovečerní metráží, a s jistou dávkou štěstí ho pak prodá místní videodistribuci – ale pouze za účelem potenciálního výdělku, z něhož by pak případně mohl financovat další snímek. Svůj zkušební kámen nikomu z branže ukazovat nemínil. Bylo hotovo, a, světe, div se – byť byl El Mariachi pro svého tvůrce pouze vypuštěným pokusným balónkem, příznivý vítr ho neočekávaně zavál až ke dveřím společnosti Columbia, kterou velmi oslovil. Nakonec jej odkoupila a Rodriguezův život se radikálně změnil. Columbia film zaslala na spoustu festivalů, kde měl mladý Rodriguez možnost seznámit se s řadou filmařů – třeba s Quentinem Tarantinem. Posléze byl El Mariachi uveden i do širší distribuce, a stal se tak prvním španělsky mluveným americkým filmem a nejlevnějším filmem, uvedeným velkým hollywoodským studiem! Poté, co Rodriguez posklízel veškeré vavříny a dostal se zpátky za kameru, začal opět natáčet na plné obrátky. V jednom jediném roce napsal, režíroval a stříhal tři filmy. Nejprve se rozehřál snímkem Rychlá kola do televizní série o americké mládeži padesátých let Rebel Highway (před časem se objevila i na našich obrazovkách). Rychlá kola byla Rodriguezovou první spoluprací s herečkou Salmou Hayek, kterou od té doby začal vytrvale obsazovat do každého svého filmu, byť i přehlédnutelně, a zejména první příležitostí poznat, co hollywoodský štáb umí či neumí. V prvé řadě jej zarazilo, jakým hlemýždím tempem se v Hollywoodu natáčí. Zatímco běžný hollywoodský štáb obvykle denně zhotoví zhruba deset záběrů (při nichž se mění postavení kamery a osvětlení scény), Rodriguez jich s přehledem stíhá v průměru pětapadesát. Dále v jednom kuse kroutil hlavou nad tím, k čemu všude tolik lidí, kteří skoro nic nedělají. Avšak i na druhé straně nestačili vycházet z údivu. Poté, co Rodriguez podepsal s Columbií smlouvu na další film o Mariachim a dostal od studia svůj první přiděl, aby se mohl ubytovat v Hollywoodu a stravovat se v drahých místních restauracích, Rodriguez se otázal, zdali by nemohl přespávat na zemi u sebe v kanceláři, živit se hamburgery a ony peníze věnovat na bratrova studia. Jeho vstup do Hollywoodu rozhodně nebyl jednoduchý. Columbia mu zpočátku moc nedůvěřovala. Byla zásadně proti tomu, aby si svého Desperada podle svých zvyklostí sám stříhal, aby obsadil do hlavní ženské role zcela neznámou (ke všemu Mexičanku) Salmu Hayekovou apod. Nakonec mu přece jen v mnoha věcech ustoupila a pak už si pouze mnula ruce nad výdělkem. V témže roce čekala Rodrigueze ještě realizace povídky Nevychovanci pro film Čtyři pokoje, nepochybně ovlivněná jeho ranými krátkými počiny, vzniklými ještě před El Mariachim – v nich hrály hlavní role děti a sourozenecká rivalita. 'Nevychovanci se stali tak trochu předobrazem pro pozdější Spy Kids. Čtyři pokoje obecně skončily velkým fiaskem, nikoli však Rodriguezovým – většina diváků či kritiků se totiž shoduje na tom, že jedinou skutečně povedenou pasáží byli právě Rodriguezovi Nevychovanci (jak by ne – když měl Robert krátké příběhy v malíku už od klukovských let). Ještě ve stejném roce se pustil do akčního hororu Od soumraku do úsvitu, jenž si s autorem scénáře Quentinem Tarantinem natočil spíš pro zábavu. Následujícího teenagerovského sci-fi hororu Fakulta se chopil patrně kvůli tomu, aby mu společnost Miramax, jež mu snímek svěřila, umožnila zrealizovat čtyři jeho vlastní projekty – včetně vysněného filmu pro děti Spy Kids. Kdesi jsem četl, že kdyby Sam Peckinpah natočil pokračování Bambiho, způsobil by tím stejný šok jako Rodriguez se svými Spy Kids. Málo diváků totiž ví, že Spy Kids jsou vlastně takovým nákladnějším celovečerním vydáním Rodriguezových raných kraťasů, nesoucích se v témže duchu. Důvodem, proč vlastně tehdy celovečerně debutoval El Mariachim, je především fakt, že mexická videodistribuce, pro niž byl film původně určen, v té době dychtila po akci. Rodriguez tak získal svou pověst režiséra krvavých akčních filmů ve své podstatě náhodou. Netrvalo dlouho a Rodriguez si v Hollywoodu přece jen prosadil svá pravidla. Se svými nízkými rozpočty si drží studia od těla a má tak pocit, jako by stále natáčel své „domácí" filmy v rodném Texasu. Jak dlouho ale vydrží hrát na všechny nástroje současně? Podlehne někdy magnetismu zajímavého vysokorozpočtového projektu? Ztratí někdy kontrolu nad svými filmy? To ukáže čas. Jenom doufejme, že Hollywood o svoji novou, říznou latinskoamerickou ingredienci jen tak lehko nepřijde.
Autor: Marek Žilka
*/ -->