Sin City - město hříchu (Filmpub)
Brutální prohnilé Město Hříchů konečně rozevírá své brány i pro českého diváka. Jde o geniální mnohovrstevnaté dílo nebo zbytečně přehypovaný film otrocky přepisující komiks? Dej se pravou zadní uličkou v naší recenzi… a můžeš najít cokoliv.
Snímek, který předchází obrovský konvoj superlativ (v televizní upoutávce se dokonce dozvíte, že je kultovní), ale také vlna zklamaných hříšníků, kteří se předčasně oddali sladké představě o nejlepším filmu všech dob a dostali něco trochu jiného. Ano, Sin City je tu a poté, co ho zmatená distribuční politika předurčila českému divákovi o notný kus později, než zbytku světa, přichází dávno viděn a zhodnocen z očí a klávesnic tisíců lačných nedočkavců, kteří zcela pochopitelně zvolili předpremiéru na svých monitorech. Nehodlám vás na tomto místě unavovat shrnováním známých faktů typu režisérská spoluúčast Quentina Tarantina, poněvadž jsem přesvědčen, že jste této informační masáže zcela určitě nebyli za ty dlouhé měsíce čekání ušetřeni. Pojďme tedy rovnou na věc.
Když už víme, že Miller dávno před lety vyhrál a nic, co se hýbe a je dynamické, nemůže jeho dílko doslovně podchytit, zbývá otázka zda Sin City – město hříchu (český distributor se „překladem“ skutečně vyznamenal) obstojí v Rodriguezově podání jako kvalitní film. V tom je však ten největší zádrhel, protože Rodriguez umíněně chtěl mít věrný komiks a na film jako takový zanevřel. Co je tedy výsledkem? Vznikl bezpochyby nesmírně zajímavý experiment, který bude předlouho analyzován a prodiskutováván a jehož komiksová hodnota je nesmírná. Ta filmová je rozhodně nižší. Jaká tedy upřednostnit měřítka v hodnocení? Za předpokladu, že divák se jde do kina především bavit a ne analyzovat, pojďme se raději zaměřit na ty filmová.
Zatímco Drsný sbohem je na filmový přepis překvapivě ideálně stavěné (a je tedy výjimkou, která potvrzuje pravidlo), povídka druhá s titulkem Velká tučná zabíjačka je hodně „diplomatická“, obsahuje značné množství dialogů a oproti úvodní sprše je – zkrátka a dobře – pomalá a trochu nudná. Navíc obsahuje dvě největší herecká zklamání z celého filmového Sin City – Benicia Del Tora a Clivea Owena, jejichž nepříjemně sterilní kreace evokují spíše kamerové zkoušky než seriózní hereckou polohu v seriózním filmu. Jak již bylo řečeno, nesou na svých bedrech obrovskou tíhu předlouhých dialogů / monologů, které ani zdaleka nedosahují potřebné údernosti: Zkrátka víte, že by měly být úderné, ale prostě tak nezní. Není však ještě tak zle, aby nemohlo být hůř – na scénu přichází spanilá dívka jménem Jessica Alba, o které víme dvě věci. Vypadá dobře oblečená a vypadá velice dobře polonahá. Herectví ji však nikdo do vínku nedal a tak se ve třetí povídce s Brucem Willisem po boku (Ten žlutej parchant – to je název povídky, ne přezdívka Willise repliku od repliky více a více trápí a je čím dál tím zjevnější, která ze dvou uvedených předností ji do Rodriguezovy režisérské náruče zavedla. Naštěstí toho zase až tolik nenamluví a Willis se zatraceně snaží, aby její nedostatky vyvážil, takže nakonec tento poslední příběh o smradlavém chudákovi nahazuje celé noirové soukolí opět na relativně správnou kolej. A ukazuje, že nejen černobílou je člověk živ a že při oddělování mužského nádobíčka od jeho majitele teče opravdu hodně krve. Hodně žluté krve.
Tím se ladně přesouvám k vizuální stránce, vůči které asi nikdo nebude mít výraznější výhrady. Milovníci komiksu mohou jásat nad dokonalou kompozicí jednotlivých záběrů, které se shodují s komiksovým předobrazem do nejmenších detailů, včetně úhlů záběrů, směru nasvícení, odstínů. Vše probíhá na popředí renderovaných počítačových sekvencí, které ilustrují Sin City jako pěkně odpornou skládku lidské špíny a patřičně tak dokreslují kolorit, který cítíme z veškerého dění. Herci odehráli celý film před modrým plátnem, občas s nějakou tou kulisou za zády, ale výsledek nepůsobí ani vzdáleně rušivě a pokud se na tento aspekt nebudete schválně soustředit, rozhodně vás z vyprávění nevytrhne. Důležitou složkou pro plný smyslový zážitek je i hudba, která však v Sin City hraje čistě druhé housle a okamžiků, kdy ji opravdu zaznamenáte, je pomálu. Přičemž tu nejvíc profláklou skladbu z konce obou trailerů, kterými jsme všichni namlsáni, v průběhu projekce ani neuslyšíte.
*/ -->