Sin City - město hříchu (recenze)
Adaptace příběhů Franka Millera.
Tam, kde superhrdinské filmy staví na klenutém a předvídatelném dramatickém oblouku, Sin City využívá epizodickou strukturu. Každá z jeho tří hlavních částí pokrývá jeden grafický román autora předlohy Franka Millera. I když je divák samozřejmě zvědavý, jak jednotlivé epizody dopadnou, na samotných pointách příliš nezáleží. Sin City totiž ani tak nevypráví příběhy jako spíš vykresluje vlastní svět – pokřivenou variantu dneška, město plné zkorumpovaných policajtů, šlapek od rány, osudově zamilovaných bijců a všemocných senátorů.
A jako by odlišností nebylo málo, Sin City je ze všech komiksových adaptací snad jedinou autorskou a rozhodně nejvěrnější. Robert Rodriguez trval na tom, aby byl autor předlohy uveden v titulcích jako spolurežisér, každou scénu natočil přesně podle konkrétního políčka komiksu a při náročné digitální postprodukci nápodobu Millerova ikonického stylu docizeloval do posledního detailu. Živí herci zde hrají v kompletně počítačových kulisách, které jsou navíc vysoce stylizované, čímž se Sin City dostává až někam mezi podobně vytvořený, jen realističtěji vyhlížející Svět zítřka a ty z filmů Richarda Linklatera, v nichž se předkamerová skutečnost deformuje následným animováním (Sním či bdím?, A Scanner Darkly).
Výrazná vizualita a nezaměnitelný styl však v posledku Sin City prokazují poněkud medvědí službu. Jsou natolik efektní, že příliš strhávají pozornost na sebe (příběh, jak bylo řečeno, nemá čím kontrovat) a nenechávají si místo pro gradaci. Film je tudíž stejně vypjatý bez ohledu na to, jestli se na plátně zrovna uřezávají končetiny nebo tlachá v kuchyni, což celkový dojem poněkud nivelizuje. Ale protože režisér, kameraman, střihač a autor hudby Rodriguez plánuje natočit Millerovy příběhy všechny, zbývá pořád naděje, že se své nové hračky dopříště namlsá a naučí se nejet pořád na plný plyn.
Autor: Vojtěch Rynda
*/ -->